Přehled hub v biohackingu – muchomůrka tygrovaná, královská a červená

Muchomůrky už dávno nejsou jen pohádkovým symbolem. V poslední době se objevují i v diskuzích o biohackingu a mikrodávkování. Červená, tygrovaná i královská lákají experimentátory, kteří v nich vidí cestu k hlubšímu spánku, klidu nebo tvůrčímu myšlení. Co o nich ale skutečně víme a proč se vyplatí s nimi zacházet opatrně?

Od pohádky k biohackingu

Ikonická muchomůrka červená (Amanita muscaria) je pro většinu z nás symbolem lesa – objevuje se v pohádkách, na obrázcích i v dětských knihách. Skutečnost je ale složitější. Tato nápadná houba obsahuje ibotenovou kyselinu a muscimol, látky ovlivňující naši nervovou soustavu. Dokážou vyvolat ospalost, živé sny, ale i halucinace či ztrátu rovnováhy.

Muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina) se od té červené liší hnědým kloboukem posetým bílými tečkami. Její účinky jsou podobné, ale bývají silnější – odborníci ji řadí k rizikovějším druhům a varují před jejím požitím. Muchomůrka královská (Amanita regalis) je pak takovou „sestřenicí“ červené. Má hnědavý klobouk, jinak je chemicky téměř stejná. Mimo Česko je známější, neboť v severských zemích se objevuje i v tradičních rituálech, kde ji šamani používají pro své obřady.

Co se děje v těle

Hlavní „aktivní složkou“ těchto hub je muscimol, který se v těle váže na GABA receptory v mozku. Ty ovlivňují naši relaxaci a spánek, takže účinek může připomínat sedativa, jen méně předvídatelně. Druhá látka, ibotenová kyselina, působí spíš excitačně a může vyvolat neklid nebo křeče. Sušení hub tuto kyselinu částečně přeměňuje na muscimol, a tak bývají sušené plodnice méně „divoké“.

Rozdíl mezi příjemnou relaxací a nepříjemnou otravou však může být velmi tenký. Přesné dávkování je téměř nemožné, protože koncentrace účinných látek se liší mezi jednotlivými houbami i lokalitami. To je důvod, proč se v moderní toxikologii považuje experimentování s amanitami za riskantní.

Mikrodávkování: příběhy a realita

Na internetu dnes narazíte na spoustu příběhů lidí, kteří tvrdí, že jim malé dávky muchomůrek pomohly lépe spát nebo se zbavit úzkostí. Někteří dokonce popisují, že po pár týdnech cítí větší klid a lepší soustředění. Zní to lákavě, ale je fér říct, že vědecké studie, které by tyto účinky opravdu potvrdily, zatím nemáme.

Lékaři proto varují, že s rostoucím zájmem o mikrodávkování přibývá i případů otrav. Někdy jde o záměnu hub, jindy o to, že lidé podcení sílu účinných látek. Problém je, že účinky se někdy projeví až po delší době – a člověk tak snadno sní víc, než měl v plánu. Výsledek? Nevolnost, halucinace, ztráta vědomí a v nejhorším případě cesta do nemocnice.

Srovnání: červená, tygrovaná, královská

Z tabulky je vidět, že muchomůrka tygrovaná bývá nejrizikovější. Už malé množství může vyvolat velmi nepříjemné příznaky. Královská se od červené liší spíše vzhledem než účinkem.

Historie a tradice

Muchomůrka červená hrála roli v sibiřském šamanismu, kde se používala při rituálech pro navození transu. Někteří badatelé dokonce spekulují, že mohla být inspirací pro mýtus o „létajících sobích“. Šamani po požití muchomůrek údajně zažívali pocity lehkosti a „létání“. To však neznamená, že je bezpečné ji konzumovat dnes. Dávky byly pečlivě kontrolovány a zkušenosti se předávaly po generace.

Rizika, která nejde ignorovat

Příznaky otravy se obvykle objeví do jedné hodiny. Začínají nevolností a zvracením, pokračují zmateností, halucinacemi a v těžších případech křečemi. Někteří lidé popisují i „okna v paměti“, kdy si po zážitku nepamatují, co dělali. Pokud se taková situace stane, je nutné okamžitě kontaktovat toxikologické centrum a vzít s sebou vzorek houby.

Psychologie a fascinace „zakázaným“

Proč nás vlastně muchomůrky tolik přitahují? Psychologové říkají, že roli hraje nejen jejich výrazný vzhled, ale i aura „zakázaného ovoce“. Lidé od nepaměti hledají způsoby, jak rozšířit své vědomí nebo prožít něco neobvyklého. Internet a sociální sítě tento trend jen umocňují – sdílené příběhy o „zázračných zážitcích“ vzbuzují zvědavost, a to i u těch, kdo by jinak houby vůbec nesbírali.

Navíc je tu prvek dobrodružství, neboť pro některé lidi je zajímavé zkoušet, co je „za hranou“ běžného. Už samotné sbírání muchomůrek působí jako malý rituál: najít je, nasušit, připravit. I když vědci varují před riziky, pro mnohé je to způsob, jak se cítit víc propojeni s přírodou a se sebou samými.

Co říká věda a budoucí výzkum

Vědci se dnes dívají na muscimol hlavně z pohledu jeho možného vlivu na spánek, úzkosti a dokonce i epileptické záchvaty. První pokusy v laboratořích vypadají slibně a naznačují, že by mohl mít určitý terapeutický potenciál. Od toho, aby se z něj stal bezpečný lék, nás ale dělí ještě dlouhá cesta. Chybí klinické studie na lidech, takže zatím vůbec nevíme, jaká dávka by byla účinná a hlavně bezpečná. Možná za pár let budeme mít jasnější odpovědi – prozatím ale muchomůrky zůstávají spíš zajímavostí pro vědce než doporučeným nástrojem pro biohacking.

V budoucnu se očekává, že výzkum se zaměří na izolaci účinných látek a jejich přesné dávkování, podobně jako se to děje u psilocybinu z lysohlávek. Teprve pokud se podaří zajistit standardizaci a bezpečnost, mohly by se objevit léky nebo doplňky na bázi muscimolu. Do té doby však zůstává experimentování s plodnicemi spíš hrou se štěstím než spolehlivou metodou osobního rozvoje.

Shrnutí a doporučení

Muchomůrky jsou fascinující součást přírody a lidské kultury. Přitahují dobrodruhy i vědce a lákají možností, že by mohly přinést nové pohledy na spánek či úzkost. Jenže věda zatím nedokázala potvrdit jejich bezpečné použití pro mikrodávkování. Riziko předávkování je reálné a následky mohou být nepříjemné.

Pokud vás téma zajímá, čtěte vědecké články, sledujte novinky v neurovědě a nenechte se zlákat neověřenými radami z diskusních fór. Experimentování s muchomůrkami by mělo probíhat pouze v kontrolovaných podmínkách a pod dohledem odborníků, rozhodně ne doma na vlastní pěst.